Harry Potter a dávní mágové - Zvláštní dárek

„Co mi může chtít? Jestli to bude další omluva, tak to nesnesu,“ řekl Harry do větru.
Ronovi ale hrál na tváři pobavený výraz, který nezakryl, i když tomu věnoval dost úsilí. V závěsu za Ginny došli do salónku, ze kterého se ozývalo něco jako „hele už jde“ nebo „máme nejvyšší čas“.
„Překvapení,“ vykřikli všichni a Harry zůstal stát jako „opařený Dick“.
„Cože. Co to … - Co by? Máš, teda vlastně měl si narozeniny.“
Než stačil jakkoliv zareagovat, vrhla se k němu paní Weasleyová a velmi pevně ho začala objímat. Měl kliku, že ho během několika sekund pustila, protože její sevření bylo vražedné. Pak jeho zrak spočinul na velmi zvláštním dortu. Vypadal jako Zlatonka, a dokonce se i vznášel ve vzduch. Měl na sobě zlatě napsáno HJP a velikou sedmnáctku.
„No tak, Harry, myslím, že když už si plnoletý, tak si zasloužíš něco pořádného,“ řekl pobaveně Lupin a poslal mu vzduchem takový zvláštní balíček.
Harry si ho kouzlem „zpracoval“ a rozbalil. Cítil se, jako by dostal ránu pěstí. Z balíku se na něj „usmívalo“ koště. Byl z toho absolutně vedle. Vypadalo úplně stejně jako Kulový blesk, ale bylo na něm vyryto - Hypersonický třesk. Jakmile to spatřil Ron, vypadlo z něj „ty vole“ a vrhnul se k Harrymu, aby mu objasnil dárek, protože ten se tvářil, jako by vůbec nevěděl o co jde.
„Chlape, tak s tímhle vyhrajeme pohár levou zadní,“ řekl Ron a poplácal ho po ramenou.
Harry na něj jenom vykuleně civěl. Tak se tedy rudovlasý mladík chopil „odborného“ výkladu: „Ty fakt netušíš, co máš v ruce, viď?“
Harry jenom zavrtěl hlavou a stále vypadal, jako by mu ulétly včely.
„Takže. Tohle, jak tady můžeš vidět,“ ukázal na nápis na koštěti, „je Hypersotický třesk. Nejrychlejší koště v historii. Vyrobilo se jich asi jenom dvacet, přitom dochovaných je jenom pět a každý je něčím zvláštní. Byly dělaný na míru každému závodníkovi, protože někdo preferoval rychlost, jiný akceleraci, jiný zase něco jiného. Ale abych to nezamluvil. U tohohle koštěte nebyla nikdy dosažená maximální rychlost. Říká se, že nikdo nebyl takový blázen, aby to zkoušel. Kromě jednoho. Ten z něj dostal přes 250 a prý dál to už bylo o hubu. Každopádně, kdo má tohle koště, může být jednoznačně nejlepší hráč Famfrpálu moderní doby.“
„Máš skvělý informace, Rone, ale je tam jedna chybka. Nebylo to 250 ale 350,“ přerušil ho Lupin.
„Počkej, ale jak to můžeš vědět?“ vyzvídal trošku nabroušeně Ron.
„Asi proto, že sem u toho byl,“ konstatoval suše.
„Co …co ...ty si tam byl? A znal si toho, kdo to testoval?“
„Znal. Dokonce se mnou chodil jeden čas do školy, ale jeden den zničehonic zmizel a nikdo ho už nikdy neviděl.“
Na to Ron zmlkl. Zřejmě to na něj byla dost radikální zpráva, kterou si musel nejdřív „zasunout do toho správného šuplíku“.
„Ale jestli s tebou chodil do školy, tak to koště musí být hodně starý?“ vsunul se do dialogu Harry.
„Taky že je,“ oznámil Lupin.
„Jak je ale možný, že tak starý koště může být tak rychlý?“ vyzvídal Harry a Ron vypadal, že se z té zprávy ještě nevzpamatoval.
„Víš, to není jenom koště. Jsou v tom dost silný kouzla, který dovolují dosáhnout takovou rychlost. Vymyslel ho prý nějaký mág, ale to se jenom tak povídá. Nikdo ve skutečnosti nepřišel na to, kdo ho vyrobil,“ zakončil Lupin.
Nastalo ticho. Všichni hleděli na Harryho, jak s posvátnou hrůzou pozoruje svoje nové koště. Obracel ho v rukou, pohazoval si sním a nakonec řekl větu, která mu ležela v hlavě od prvního okamžiku: „Remusi, kde si to vůbec sehnal?“
„Prohledej ten papír a bude ti to jasný,“ vyzval ho.
Jak řekl, tak Harry udělal. Přiblížil se k papíru, ve kterém bylo koště zabalený, ale než stačil cokoliv udělat, vylétlo na něj něco, co vypadalo jako Zlatonka. Taky že to byla Zlatonka. Chvíli mu poletovala okolo hlavy, ale když se vzdálila, během vteřiny jí držel v ruce. Pomalu rozevřel pěst. Měla na sobě dvě písmena J a P. Docvaklo mu to fakt dost rychle: „Ty chceš říct, že tohle koště bylo tátovo?“
„Přesně tak, Harry. James ho dostal od toho chlápka. Ježíši, jak on se jenom jmenoval? Měl takový zvláštní jméno. Ara ...Aco …nevzpomenu si. Ale je důležitý, že James chtěl, aby si ho měl ty, pokud by se s ním něco stalo. A ne, Harry. Teď si na něm skutečně nemůžeš zaletět,“ zatrhl mu hned Lupin, když viděl jeho výraz typu „tak to musím hned vyzkoušet“.
Dál už tenhle dárek nerozebírali. Moody mu dal knihu - Jak být úspěšným bystrozorem. Od Hermiony dostal - Obranná kouzla pro mocné, od paní Weasleyové nový svetr se zlatým H, od jejího manžela lahvičku se zvláštní kapalinou. Byl tam také balíček od Freda a George, ve kterém našel jejich nejnovější výrobky. A jako zlatý hřeb dostal od Ginny zlatý řetízek s přívěskem ve tvaru srdce, který když si ho nasadil jemně tlouklo. Gin ho vzala do ruky a zlomila ho v půli. Srdce ihned přestalo bít, ale zato se na něm objevilo ozdobné písmeno - G. Druhou půlku mu uschovala do modré krabičky, ve které mu dárek předávala. Tenhle dárek ho asi nejvíc zahřál u srdce, protože jako jediný byl darován opravdu a jenom z lásky. Po této nutné ceremonii se místnost zaplavila jasně modrým světlem, všechny papíry zmizely a objevil se překrásně kulaťoučký soudeček s máslovým ležákem a pár flašek ohnivé whisky.
„Tak na Harryho,“ vyzval Lupin, když všem nalil velkého panáka whisky.
„Na Harryho,“ křikl zbytek a kopli do sebe tu špetku alkoholu, i když manželé Weasleyovi nebyli nadšeni z toho, že se tam mají jejich ratolesti evidentně zpít do němoty, nebo jestli chcete na káru. Zábava se pak rozjela v plném proudu. Tonksová si vzala pod ochranná křídla Ginny a vysvětlovala jí něco ve smyslu, že si nemohla vybrat lépe. Ron s Hermionou se velmi dobře bavili sami se sebou, Lupin se o něčem zaujatě bavil s manželi Weasleyovými, Harryho si vzal do parády „starej kozák“ a bývalý bystrozor Moody, který do něj hučel, že obrana je nejlepší útok a že tahle taktika mu už několikrát zachránila život. Samozřejmě, že při tom nikdo nebyl na suchu. Jeden panák střídal druhého a zábava už jela na plný obrátky, když k Harrymu přišel Lupin a významně zaťukal bystrozorovi na rameno: „Alastore, jistě dovolíš, abych si tady Harryho na chvíli vypůjčil.“
„Jo, jistě,“ přitakal bystrozor.
„Remusi, teď jsme zrovna ...“
„Pojď, Harry. Bude tě to zajímat,“ přerušil ho a doslova odvlekl do haly.
„Mám totiž pro tebe ještě jeden dárek,“ pokračoval, když stáli před obrazem paní Blackové, která kupodivu vůbec neřvala a podával mu nějakou krabičku.
Harry jí vzal do rukou a trochu netrpělivě otevřel. Byl v něm malý nůž. Docela obyčejný žabikuch. Poněkud rozčarovaně pohlédl na muže před sebou, který se však evidentně bavil jeho pohledu a tomu, že nemá ani páru. Po pár sekundách si však řekl, že ho z toho vysvobodí: „Jo, takže jak vidím, tak nevíš, proč ti dávám obyčejnou kuchyňskou kudlu.“
Chlapec na něj chvíli koukal jako na zjevení a pak zavrtěl hlavou.
„Takže. Vraťme se nejdřív k tomu, co se stalo včera. V první řadě bych se ti chtěl omluvit za to, jak sem se choval. Bylo to dost blbý, tak jestli by si mi mohl odpustit, byl bych ti vděčný.“
„Hm…takže by byl na tomhle světě někdo, kdo by na tom byl s omluvami ještě hůř než já? - Jak tak koukám, tak horší než Remus už nemůže být nikdo. - Asi to tak bude. - Hele, chlape, tak moc si zase nefandi. Ty si o stupínek lepší. - No tak to si mi pomohl. Díky za morální podporu.
„V pohodě,“ přitakal s úsměvem chlapec.
Lupin se na chvíli odmlčel a pak promluvil o něco lehčím hlasem: „Takže jak sem říkal, chtěl bych ti nejdřív říct něco důležitějšího. Jak si mluvil o té koupelně, tak já sem ti říkal, že sem o ní nikdy neslyšel. Nebyla to tak úplně pravda. Už když jsme byli na škole, tak mě s Jamesem vyprávěl o té koupelně. Říkal, že někdy když si v ní dával koupel, tak usnul a zdály se mu nějaký zvláštní sny. Jednou se mu prý zdálo, že James při Famfrpálu spadnul z koštěte a zlomil si nohu a nějaký žebra. A jako blesk z čistého nebe, při nejbližším zápasu se tak skutečně stalo. Takových případů bylo víc. Kdybych měl jmenovat ještě další, tak třeba že tvůj táta a Lilly to dají dohromady. Dokonce viděl sám sebe v Azkabanu.“
„A, Remusi, neviděl náhodou, jak by to dopadlo s našima?“ přerušil ho nevěřícně Harry.
„To ne,“ zamítl rezolutně Lupin, „myslíš, že kdyby mohl, tak by se tomu nepokusil nějak zabránit? Hm?“
„Promiň,“ konstatoval chlapec.
„To nech být. Kde sem to skončil? Jo, tady. Řekli jsme si, že ta koupelna musí mít moc hledět do budoucna.“
Harry tam stál jako špatně vyřezaný svatý.
„Takže to co sem viděl se skutečně stane? Padne Voldemort? A co se stane s Řádem, to ho jako Gin, Hermiona …Ne, to není pravda. - Ale je. Podívej se do svého srdce a uvidíš, že je to pravda.“
„Co se děje, Harry? Viděl si snad něco?“ zajímal se Lupin, když si všimnul toho, jak na chlapce jeho slova zapůsobila.
„Já …viděl sem Poslední bitvu. Viděl sem smrt Voldemorta,“ řekl Harry absolutně nepřítomným hlasem, jakoby mluvil odněkud z dálky.
„Cože? Ty si …ty si viděl, jak si zabil Pána zla?“
„Ne. Já sem ho nezabil. Byl to někdo jiný.“
„A sebe si tam někde viděl?“ strachoval se Lupin.
„Ne. Zabil ho nějaký cizí chlápek. Myslím, že si ho ale odněkud pamatuji.“
„Počkej, počkej. Pokud pomocí něčeho takového můžeš vidět do budoucnosti, tak to znamená …“
„Že se jí nedožiji,“ smířil se Harry se svým osudem.
„Já bych to neviděl zas tak černě, možná se jí jenom nebudeš moc zúčastnit,“ přál si Lupin, ale očividně byl vyvedený z míry z toho, s jakým klidem Harry hledí smrti do očí.
„To je možný, ale já bych na to nevsázel. Aspoň je jistota, že Voldemorta někdo zabije.“
„Ale vždyť ho máš zabít ty. V té věštbě bylo, že …“
„Cože? Ty víš o věštbě?“ utnul ho Harry.
„No tak trochu. Albus nám o ní vyprávěl několik dní před tím, než zemřel,“ objasnil Lupin.
„Takže to znamená, že jí slyšel i Snape. A tentokrát jí slyšel celou,“ vyhrkl chlapec.
„Ne. Ten v tu dobu byl na schůzi Smrtijedů,“ vyvrátil muž.
„Ty chceš říct, že profesor Brumbál věděl, že to neuslyší Snape. Proto vám to řekl?“
„Říkal, že má tušení. Prý pokud by se s nim něco stalo, tak v tom bude mít prsty Srabus. Albus ho podezříval už hodně dlouho. Řekl mi to po jedné schůzi.“
„A proč s tím něco neudělal? Mohl ho třeba vyhodit nebo ho dát Starostolci,“ namítal Harry.
„Brumbál chtěl vždycky dát druhou šanci. Každému, kdo by o ní …“
„Dokonce i tomu, kdo ho evidentně zradil?“ přerušil Lupina Harry.
„Když řeknu každému, myslím každému. Myslel si, že se nakonec Snape vrátí a donese nám nějaký důležitý informace. Jak to udělal už jednou. Ale skutek utekl. Tohle však není to, proč sem tě sem vzal,“ zakončil Lupin a otočil se na obraz paní Blackové.
„Zrádci čisté krv …“ rozkřikla se na celý barák, ale vlkodlak jí umlčel nějakým kouzlem.
„Tak to bylo dobrý, Remusi,“ okomentoval to Harry.
„Díky.“
Poté se Lupin dotkl něčeho, co vypadalo jako suk ve spodní části rámu a obraz se zasunul do zdi bez jakéhokoliv zvuku. Harry zíral před sebe do absolutní tmy. Remus ho čapnul za límec a postrčil ho dovnitř. Jakmile vstoupil i on, obraz se za nim zavřel, a tak jim zmizel jediný přísun světla. Ne však na dlouho. Jakmile udělali první krok, rozsvítily se po stranách pochodně. Několik vteřin kráčeli lehce osvětlenou chodbou, když se před nimi objevila zeď. Harry před ní zastavil, ale Lupin klidně prošel skrz. Pokusil se ho tedy napodobit, ale dal si jenom pěknou ránu do čela.
„Remusi?“ zkusil prve a nic, „Remusi?“
„No tak to je skvělý. On si někam zmizí a já tu …“
„Jestli chceš projít, musíš složit zkoušku,“ ozval se nějaký temný hlas.
Před Harrym se náhle objevil pohár. Nebyl moc zdobený, spíš vypadal jako pohár tesařův.
„Co to je?“ řekl Harry a natahoval se pro pohár.
„Aha tak ono to je už tady,“ zkonstatoval Lupin a vynořil se ze zdi.
„Fuj. Sakra, Remusi, jestli si mě chtěl vystrašit k smrti, tak se ti to podařilo na jedničku,“ zvýšil trochu hlas Harry a zvedal se ze země, na kterou před chvílí v leknutí spadl.
„Promiň, jestli sem tě vyděsil, ale nevěděl sem, že je to už tady,“ obhajoval se Lupin.
„Co má být už tady?“ zajímal se chlapec a oprašoval si oblečení.
„Máš u sebe ten nůž?“
„Jo, jasně.“
„Tak mi ho puč,“ vyzval Lupin a vzal si od něj kudlu.
„Tak možná se ti to nebude líbit, myslím že tě to bude dokonce trochu bolet, ale jinak to nepůjde,“ pokračoval a Harrymu se na tváři usadil výraz „o co sakra jde“.
„A co s tím budeš dělat?“ promluvil po chvíli chlapec.
„Abys to pochopil, tohle je knihovna tvého rodu. Jestli tam chceš vstoupit, musíš jí dát důkaz, že si skutečně členem. Jinak tě nepustí dál a tahle zeď nezmizí.“
„Takže se mám jako říznout a tu krev dát do tohohle poháru?“ hádal Harry a chytnul pohár.
„Správně. Jestli nemáš odvahu, můžu sám,“ strachoval se Lupin a natahoval se po jeho ruce s nožem v té svojí.
Harry mu však nůž vytrhl z ruky a rychlým tahem se říznul do dlaně. Sykl bolestí a začal chytat krev do připraveného poháru. Jakmile bylo na dně, rána se jako zázrakem zacelila a pohár se rozzářil jasně červeným světlem. Harrymu se v hlavě ozval hlas: „Ty, jenž si nejčistší krve, můžeš vstoupit.“
„Co to bylo?“ zajímal se chlapec, „Slyšel si to taky?“
„Jo. To byl Strážce. Odteď sem budeš moc jít, kdykoliv budeš chtít.“
Před Harrymu se objevil průchod ve zdi přibližně v jeho výšce.
„Tak to má výšku,“ zkonstatoval.
Pomalým, váhavým krokem prošel skrz a Lupin hned za ním. Pokračovali dál několik metrů, až se před nimi zjevily dveře, které se sami otevřely. Vstoupili do místnosti, která byla doslova naplněna nejrůznějšími knihami, pergameny a lahvičkami s lektvary i bez nich.
„Takže, Harry,“ řekl vlkodlak a rozhodil rukama kolem sebe, „Tohle je můj dárek. Patřila dřív tvému otci a před ním jeho otci a takhle to jde do minulosti, až po dobu zakladatele rodu. Dostal sem od Jamese, ještě před jeho smrtí za úkol, aby tohle všechno dostal právoplatný dědic jeho rodu. Mezi námi, myslím si, že musel vědět, že ho Voldemort zabije. Proto udělal s Albusem všechna tahle opatření.“
„Možná mi trochu uniká souvislost, ale co myslíš těmi opatřeními?“ vypálil Harry.
„No, tahle knihovna byla původně v domě tvých rodičů, ale několik dní před svou smrtí dostal James nápad, aby se knihovna za pomoci mě, Siria a Albuse přenesla sem. Nemohl dopustit, aby se dostala do ruky Voldemortovi.“
„Ale vždyť si říkal, že tohle je knihovna mého rodu. Jak by se sem mohl dostat někdo, kdo sem nepatří?“ pak v něm hrklo, „Z toho tedy vyplívá, že ty si můj příbuzný?“
„Nejsem, Harry,“ vyvrátil Lupin.
„Ale vždyť si sám říkal, že …“
„Já vím. Já sem ovšem pod Jamesovým kouzlem. Umožnil mi tím, abych se sem mohl jednou dostat bez někoho z tvého rodu. Abych ti to tu mohl předat,“ konstatoval posmutněle Remus.
„Počkej, jenom jednou? Takže ty si tu vlastně poprvé a naposled?“ zajímal se Harry.
„Tak nějak. James musel pověřit někoho, kdo by ti to tu předal,“ vysvětloval vlkodlak.
Harry posmutněl. Už se ve skrytu duše radoval, že našel nějakého příbuzného a on to byl jenom planý poplach.
„Ale abych ti odpověděl na otázku. Albus to tvrdil taky, že se tam nikdo nemůže dostat, že prý to zkoušeli všemožní kouzelníci a nikdo neobstál, ale protože Voldemort byl v té době na vrcholu svých sil, stál si James skálopevně za svým nápadem. Měl tušení, že pokud by na ní přišel, tak by určitě našel nějaký způsob, jak se dostat dovnitř.“
„A Peter o tom nevěděl?“ zajímal se Harry.
„Vlastně o tom, že existuje tohle všechno, jsme se dozvěděli teprve v den akce. Takže pochybuji, že by Červ o tom něco byť jen zaslechl,“ vyvracel Lupin, „Ale proč jsme tady. Chtěl bych ti předat tohle.“
Remus došel k jedné z polic, šáhnul do nějakého fochu a vytáhl z něj podélnou dřevěnou truhlu se zlatým kováním. Protnul hůlkou vzduch a místnost ozářilo jasné nachové světlo, vycházející z otevírající se truhly. Za několik málo okamžiků světlo zmizelo, a tak se odhalil poklad, který byl schováván pod víkem. Byl to meč. Velmi podobný meči Godrika Nebelvíra v Bradavicích. Měl dlouhou čepel s rukojetí, která byla ideálně tvarovaná do Harryho ruky. V místě setkání čepele s rukojetí byl umístěn veliký rubín.
„Tohle je takzvaný Druhý Nebelvírův meč,“ spustil Lupin, „Byl nalezen zrovna Albusem asi před sto padesáti lety. Našel ho, když pátral po artefaktech od zakladatelů Bradavic. Tohle dostal od dědičky Helgy z Mrzimoru. Trvalo mu to sice nějaký ten pátek, ale jako dědic Godrika Nebelvíra na něj měl svým způsobem právo. Nikdy z ní však nedostal, proč byl až ve Franci. Prý to byl dar Godrika Helze. Tomu však Albus nikdy moc nevěřil.“
„Počkej. Takže ty chceš říct, že profesoru Brumbálovi bylo přes sto padesát let?“ zeptal se Harry.
„Popravdě mu bylo 189,“ upřesnil Remus.
„Cože? 189? A to se jako nějaký člověk může dožít tak vysokého věku?“
„Obyčejný člověk ne, ale kouzelník jo. A Albus byl nejmocnější kouzelník svojí doby. Ne nadarmo to byl jediný, koho se Voldemort kdy bál,“ informoval Lupin.
„Takže z toho vyplívá, že čím větší moc kouzelník má, tím se může dožít vyššího věku?“
„Taky by se to tak dalo říct.“
„Pokud by tedy Voldemort nepadnul, tak by tu mohl strašit klidně i sto let?“
„To je klidně možný,“ konstatoval Lupin a nastala chvíle ticha.
„Ale proč by měl Nebelvír dva meče?“ rozetnul Harry ticho.
„Albus říkal, že tenhle byl vyroben jenom pro to, aby mohl být darován Helze z Mrzimoru. Měl být stvořený jenom jako dekorace, nebo něco takového. Tak tomu bylo po mnoho let, ale v den, kdy byla Helga zabita, se s ním pokusila bránit. Měl prý daleko věší sílu než jakýkoli jiný meč svojí doby a prý dokázal sloužit jako hůlka,“ vyprávěl Remus.
„Takže nebyl jenom na okrasu,“ připustil Harry.
„Zjevně ne.“
„Je tedy možný, aby do toho meče vložil Nebelvír nějakou svojí sílu?“
Bylo vidět, jak Lupin přemýšlel, protože ho tahle otázka zjevně dost zaskočila, ale poté s klidem v hlase odpověděl: „Něco na tom možná bude. Jelikož si poslední z rodu, myslím, že by si to měl vyzkoušet ty.“
Harry tedy sáhl pravou rukou do truhly, jeho prsty sevřely rukojeť a vytáhl ho ven. Zvedl ho před sebe a s posvátnou hrůzou ho pozoroval. Po několika sekundách, kdy oba ani nedutali, se na čepeli začala objevovat písmena. Nejdřív H, potom R. V rychlém sledu následovala ještě T, O a několik dalších. Za chvíli se nápis zformoval do krásně čitelného a vyrytého - HARRY POTTER.
„Harry,“ přerušil Lupin ten magickém moment, „Jak vidím, tak tě přijal …“
Tím však projela strašná bolest, jako by dostal 220, a zhroutil se na zem.
„Harry? Harry …“
Ocitl se opět na oné lesní cestičce. Pozorně se rozhlédl okolo sebe, jestli ho snad někdo nebo spíš něco nepozoruje. Ihned se mu před očima přehrála scéna, když tu byl prvně. Nebyl to zrovna dvakrát příjemný pocit. Náhle uslyšel prasknutí větvičky, které bylo v tom absolutním tichu, které se rozprostíralo všude kolem jako úder do bubnu. Otočil se tím směrem a zůstal stát jako přimražený. Mezi stromy si to vyrovnaným krokem kráčel Pán zla a před ním se ve vzduchu vznášel zlatý pohár. Pohár Helgy z Mrzimoru. No mezi stromy to vlastně nebylo. Jakmile míjel cokoliv živého, ať už to byly stromy nebo keře, uhnulo mu to z cesty. Harry musel uznat, že když viděl, jak před Voldemortem vytahovaly stromy své kořeny ze země, snažily se mu uvolnit cestu a poté, co je minul, se zase vrátily na svoje původní místo, tak se mu na tváři rozprostřel úsměv od ucha k uchu. Černokněžník si to rázoval přímo ke zdroji světla za obzorem.
„Sice je to zezadu, ale teď nebo nikdy. Avada kedavra,“ využil situace Harry a chtěl to skoncovat jednou pro vždy, i když to nebylo zrovna dvakrát čestný, protože ho Pán zla už minul a byl asi pět metrů před ním.
Kouzlo Voldemortem jenom proletělo a zmizelo v lese. Zkusil to znovu, ale mělo to ten samý efekt. Po ještě několika pokusech to vzdal a následoval ho. Došli k obrovskému stromu s mohutnou korunou, u kterého Harry nebyl prvně. Pán zla došel až k němu a udělal několik pohybů rukou. Kůra stromu se změnila v těstovitou hmotu a pohár, který neustále před ní levitoval, vklouzl do stromu. Poté to zopakoval a kůře se vrátilo její původní skupenství.
„Defensa,“ pronesl Voldemort a okolo stromu se rozprostřelo žluté světlo, které znatelně sílilo na intenzitě. Po několika okamžicích světlo začalo mizet, až zmizelo ve středu stromu. Poté se přemístil pryč.
Harry to všechno pozoroval ze vzdálenosti asi deseti metrů, ale i tak to bylo dost blízko, aby pochopil, co se stalo. Než stačil cokoliv udělat, ať dojít ke stromu, nebo zkusit něco vymyslet, pocítil v oblasti pupíku staré známe škubnutí. Zvedl se do vzduchu a začal opouštět mýtinu. V dálce zpozoroval ještě věže nějakého hradu, ve kterém poznal Krásnohůlky a pak …
...Probral se ve svém pokoji. Prožíval znova Talentus Resurrectionis. Okolo postele stáli jeho rodiče v bílých pláštích. Náhle se jeho tělo zvedlo vysoko do vzduchu a on pocítil, jako by měl prasknout.
„Pane bože, co to je?“ vyjekla Ginny, která seděla na Harryho posteli a držela ho za ruku.
Jakmile se jeho tělo vzneslo do vzduchu, byla nucena mu ruku pustit.
„Tak poví mi někdo, co to je?“
„Tohle ti bude muset říct sám, Ginny,“ pronesl s klidem Lupin.
„Jak to myslíš, říct sám? Vy víte, co se s ním děje, že jo?“ vyptávala se Hermiona, která už jako obvykle seděla v křesle nejblíže k posteli.
„Sakra, už kolikrát sem vám všem říkal, aby jste mi nevykali. Říkejte mi Remusi,“ sjel jí Lupin, „A pokud bych ti měl odpovědět na tu tvojí otázku, tak vím naprosto přesně, co se s ním děje.“
„A pokud to teda víte ...ehm …teda víš,“ opravila se rychle Hermiona, „Tak proč by si to před námi měl tajit? Jsme jeho přátelé. Máme právo vědět, co se s ním děje.“
„Hermiono, uklidni se. Tohle je dost důležitý a pokud bych vám to řekl, mohl bych tím ohrozit celý naše úsilí.“
„Jak by mohla něco ohrozit jedna jediná odpověď?“ zajímala se Ginny.
„Jak sem už řekl, je důležitý, aby se to dozvědělo, co možná nejmíň lidí. Čím míň, tím líp. Původně se to neměl dozvědět ani sám Harry, ale došlo k určitým komplikacím,“ nenechal se zviklat Lupin.
Ron, který do jejich malé hádky moc nezasahoval, držel Hermionu za rameno a s obavami hleděl na svého nejlepšího přítele. Harry začal pomalu klesat zpět do postele, a tak se v pokoji rozprostřelo ticho. Jakmile ležel pevně na posteli, tak ho Ginny opět chytla ze ruku. Pomalu otevřel oči a zjistil, že se stal cílem pohledu všech, kteří byli okolo jeho lůžka.
„Tak vítej zpátky, Harry,“ počastoval ho Lupin a na tváři mu hrál pobavený úsměv.
„Jak dlouho sem byl mimo?“ vysoukal ze sebe unaveně chlapec.
„Asi dvě hodiny,“ oznámil mu Ron.
„Remusi,“ obrátil se Harry na vlkodlaka, „Něco bych od tebe potřeboval.“
„Cokoliv,“ ujistil ho Lupin.
„Dobře, tak bych potřeboval mluvit s Fleur,“ při vyslovení tohoto mu Ginny stiskla ruku o dost pevněji a měla co dělat, aby mu neřekla něco hezky od plic.
„Fleur? A můžu se zeptat, na co potřebuješ zrovna jí?“ zajímal se Remus.
„To by bylo na dlouhý vyprávění,“ oznámil stroze, „Je tady doufám?“
„Jo. Zrovna řeší s Molly něco ohledně svatby, ale myslím, že s tebou si ráda promluví,“ zakončil vlkodlak a vyklouzl z pokoje.
„Co se na mě tak všichni díváte?“ utrhl se Harry na svoje kamarády, kteří zjevně neměli nic na práci, než ho pozorovat, jako by ho viděli poprvé v životě.
Jako obvykle se slova chopila Hermiona: „Víš, Harry, když si ležel, stala se taková podivná věc. Prostě z ničeho nic ses vznesl do vzduchu. Vypadalo to hodně zvláštně. Když jsme se ptali Remuse, co to bylo, tak nám řekl, že jestli budeš chtít, řekneš nám to sám. Tak …“
„Tak se chceš zeptat, co to bylo,“ doplnil jí Harry.
„A ne jenom ona,“ zapojila se Ginny.
„Hele buďte tak laskavý a z tohohle mě nevynechávejte,“ nadhodil Ron s úsměvem.
„Podívejte, já vám to teď říct nemůžu. Ještě sem se s tím nějak nesmířil a nevím, co se bude ještě dít. Tak bych vám nechtěl dávat planý naděje.“
„Chlape, prostě to vyklop. My se s tím nějak srovnáme. A o planý naděje se fakt nestarej,“ doporučil mu Ron na oko naštvaně.
„Ty to nechápeš, Rone. Já vám to teď říct nemůžu,“ bránil se Harry.
„A proč bys nemohl?“
„Prostě to teď nejde. Mohl bych tím ohrozit všechno,“ nepřipouštěl si Harry nějaké ústupky.
„Co všechno? Si tajemný jako Remus. Ten nám taky nechtěl nic říct,“ ujala se slova Ginny.
„No všechno. Kdyby se Voldík dozvěděl, že sem přišel na to, co ve skutečnosti sem …“
„Tak chlape a teď si to posral. - Myslíš, že to sám dobře nevím? - Zjevně ne, jinak bys jim to nemohl vyklopit. - Už mě budeš zase poučovat? - Pokud budeš dělat takovéhle kiksy pořád, tak mi nezbude nic jiného.“
„Počkej, jak to myslíš s tím, že si zjistil, co ve skutečnosti jsi?“ zeptala se Hermiona.
Než však se z toho mohl Harry zkusit nějak vykroutit, rozrazily se dveře a do pokoje, jako velká voda, vlítla Fleur: „Arry. To sem rrráda, že ses probudil. Remus, žíkal, že semnou chceš mluvit?“
Ginny protočila oči v sloup a zamračeně se podívala na Hermionu. Ta se tvářila podobně. Ron však Fleru svlíkal očima a kdyby ho Hermiona docela bolestivě nedloubla do žeber, civěl by tam do soudného dne.
„Ahoj, Fleur. Sem rád, že tě zase vidím,“ zkusil nadhodit Harry nějakou inteligentní konverzaci, „Rád pozoruji, že se tvoje angličtina dost zlepšila.“
„Děkuji, Arry.“
„No ale o tom sem s tebou mluvit nechtěl,“ přešel hned k věci a pohlédl na své přátele, „Mohli by jste nás tu nechat o samotě?“
„Co? O samotě?“ vyhrkla Ginny, protože si představovala, co by ti dva mohli o samotě dělat, jenom ne to, že by spolu mluvili.
„Šlo by to, Hermi?“ obrátil se na svou spolužačku.
„Ale jistě,“ ubezpečila ho, čapla Rona z límec a doslova ho vystrkovala z pokoje, hned za nimi šla dost vytočená Ginny.
„Zlato,“ zastavil rudovlásku mezi dveřmi, „Ty tu můžeš zůstat.“
Ronovi se na tváři rozprostřel vraždící výraz, ale nestačil nic říct, protože ho Hermiona vytáhla z pokoje a zavřela za sebou dveře. Ginny však, jakmile to uslyšela, sklouzla do jednoho z křesel u Harryho postele a zářivě se na něj usmála. Fleur si vzala místo na jeho posteli a vypadala, že čeká na každé jeho slovo.
„Potřeboval bych, aby si mě přenesla do Krásnohůlek,“ šel rovnou na věc Harry.
„Cože? Do Krrásnohůlek?“ nevěřila vlastním očím Fleur.
„Jo. Přesně tam. Abys to pochopila, měl sem něco jako vizi. Viděl sem Voldemorta, jak vkládá pohár Helgy z Mrzimoru do nějakého stromu.“
„Do strromu? A jak ten strrom vypadal?“ vyptávala se Fleur.
„No …Byl na nějaký mýtině a byl daleko větší než strom okolo. Nevím, co bych ti k tomu ještě řekl,“ nechápal Harry jaký je pravý význam otázky
„Ne, to je v pohodě. Žekni, prroč žrrovna ten pohár?“ vyzvídala víla a snažila se zamaskovat původní zděšení, ale nějak jí to moc nešlo.
„Brumbál si myslel, že je to jeden z Voldemortových horcruxů,“ odpověděl pohotově Harry.
Fleur se však tvářila, že netuší, o čem to vůbec mluví.
„Aha, ty nevíš, co je to horcrux,“ konstatoval, když spatřil její výraz.
Jen zakroutila hlavou.
„Vám o tom profesor Brumbál nic neříkal?“ tázal se.
„Ne.“
„Ok. Takže o tom vím jenom já. To je vážně skvělý,“ nadhodil sarkasticky Harry.
„Promiňte, že vás ruším, ale co je to ten horcrux?“ zapojila se Ginny.
„To ti řeknu někdy jindy,“ oznámil Harry a dál se věnoval Fleur, „Takže, kdy je další schůze Řádu?“
„Za tši dny,“ odpověděl víla.
„To je moc pozdě,“ zabručel, „Nešlo by nějak svolat alespoň Radu?“
„Arry, Rrada se svolává jenom v nejdůležitějších případech,“ vyvracela Fleur.
„Tohle je ale hodně důležitý. Týká se to poražení Voldemorta,“ ozřejmil Harry.
„Musela bych si promluvit s Remusem a Aberrforthem,“ připustila Fleur.
„Tak to prosím tě udělej. Je to totiž fakt dost důležitý,“ žadonil chlapec a udělal psí oči.
„Pro tebe všechno, Arry. Uvidím, co budu moct udělat,“ zakončila víla, vstala, políbila ho na tvář a odtančila z pokoje.
„Tak a teď mi vysvětli, co to mělo znamenat,“ utrhla se na něj Ginny.
„Uklidni se, lásko. Nechal sem tě tu, protože ti potřebuji něco říct.“
„Tak na to sem zvědavá.“
„Dobře. Chtěla si vědět, co se to se mnou děje. Tak já ti to povím. Doufám ovšem, že tím neudělám nějakou blbost,“ začal Harry a na chvíli se odmlčel.
„To víš, že uděláš. Radši drž hubu a krok. - Hele, řekli mi, že to můžu říct jenom těm, kterým bezmezně věřím a to Gin je. Tak nevím, o co ti jde.“
„Kde sem to skončil. Jo tady už to mám. Já sem na to přišel teprve před několika dny. No vlastně přišel, řekli mi to na schůzi. Ale to není podstatný. To cos viděla se jmenuje Talentus Resurrectionis. Dochází při tom k přenosu magický energie. Protože je ale tenhle starý rituál náročný na sílu, tak se provádí jedině ze záhrobí. Kdyby se prováděl zaživa, tak jakkoli mocný kouzelní nebo mág by zemřel.“
Ginny očividně hltala každé jeho slovo, protože ho ani jednou nepřerušila a nechala ho mluvit.
„Tenhle rituál vymyslel Godrik Nebelvír. Když zemřel, tak posmrtně předal všechny svoje schopnosti svému prvnímu dědicovi a to taky bylo naposledy, kdy byl použit. A poněvadž to byl rituál jeho rodu, nemůže ho provést ani přijmout nikdo jiný než ten, kdo patří do jeho rodiny. Můj otec byl jeho dědicem, matka sice ne, ale i tak mi předávají všechnu svojí energii, kterou měli jako kouzelníci.“
Až teď Ginny došla vážnost jeho slov, jako by se probrala z nějakého transu mu skočila do vyprávění: „Takže ty si dědic Godrika Nebelvíra?“
„Jo, jeho poslední dědic,“ přitakal Harry.
„Ale to je ...to je skvělý,“ vykřikla Ginny a vrhla se mu kolem krku.
„Já si nemyslím, že by to bylo tak skvělý,“ vyvrátil chladně Harry.
Ginny se od něj nechápajíc odtáhla: „A co by na tom nemělo být skvělý? Vždyť teď máš proti Voldemortovi daleko větší šanci.“
„Ty to nechápeš, Gin. Otec byl dědic, proto ho Voldy zabil. A já sem měl dopadnout stejně. Neskončí, pokud nebude celý Nebelvírův rod mrtvý.“
To na ní zapůsobilo, jako ledová sprcha: „Takže proto si se semnou chtěl rozejít?“
„Ne, v tu dobu sem to ještě nevěděl. Bylo to kvůli …“